Ještě před pár týdny jsem žila světem, který měl jasně pevný pracovní řád. Rozhodla jsem se konečně ve svém životě udělat něco jinak. Jít do neznáma. Jít a objevit něco nového…

Sedím v letadle na mé dobrodružné cestě na Bali. Jsme zrovna ve výšce 10662 metrů nad mořem a hlavou mi přitom běhá tisíce otázek a nápadů. Lehká odvaha ve mě se třese nedochvilností k celé cestě. Jak to všechno zvládnu, když není dopředu jisté? V každém okamžiku může být všechno jinak. Plán cesty se může z vteřiny na vteřinu změnit. Letmo podotknout, že je to má první větší cesta bez cestovky. A chlouba mých evropských cest je poznávání na krátké tratě.

Cílem není žádný konkrétní plán, ale spíš objevit místní kulturu a pochopit či okusit jak se žije na ostrově bohů (Bali a okolí) a zacítit jejich přirozenou spiritualitu.

Co je to tedy mít jasný záměr cesty? Je to o sdílení onoho velmi zajímavého kousku světa? O kterém většina tvrdí, že je nejduchovnejší částí prastaré hinduistické svastiky, která je k vidění po celém ostrově? Je to pro ně symbol harmonie s vesmírem.

Možná skvělý poznatek, který mě uchvátil v ,,AHA” momentu. Nacistická verze svastiky je v opačném směru… podívejte se sami.

Ještě stále sedím v letadle a přemítám, jaké to bude a kam mne osud zavede… je to jedno velké dobrodružství. … a pokud chcete, vezmu vás na něj sebou. :)

Ura